Praha - Villars - Konstanz - Tábor, 2013

 

Jenom rychlé ubíhání vln kolem lodního trupu prozrazovalo, že se trajekt pohybuje. Nad Bodamským jezerem ležela hustá ranní mlha, my seděli na horní palubě a v tom téměř slavnostním bílém světě, zbaveném času a orientačních bodů, vnímali pouze chvění lodi. Někde v mlze za námi, v místech, kde Rýn opouští Bodamské jezero na své cestě k Severnímu moři, leží město Konstanz. Zdráhám se použít český název, zdá se mi nepatřičně pochmurný pro pojmenování tak příjemného místa. Ostatně ani nevím, jak stará římská Osada Constantia ke svému českému názvu přišla. Naše malá skupinka malířů pobývala v hotýlku Waldhaus-Jakob na břehu jezera něco přes týden a užívala si téměř lázeňskou atmosféru, která u jezera panuje. Měli jsme vynikající průvodce po místních pamětihodnostech a restauracích – Jaromíru a Ottokara  Kirstein, kteří byli také hlavními iniciátory a organizátory našeho tamního pobytu. Jednalo se o pobyt tvůrčí, takže jsme ohrožovali hotýlek cákanci barev. Nejexpresivnější malíři, Boris a Maroš, si našli své pracovní místo v přístřešku pro nářadí a kola, škody na hotelu tak byly minimální. Asi 300 km od nás, ve švýcarských Alpách nedaleko Ženevského jezera, zároveň tvořila další výtvarná skupina. Výsledky práce jsme na závěr vystavili společně ve výstavní síni místní radnice a vernisáž oslavili v restauraci u přístavu, někteří i tancem.

Po celou dobu našeho pobytu na nás zblízka dohlížely místní vrány, které si už našly cestu k lidem. Na rozdíl od vran českých, které ještě nenásledovaly své příbuzné havrany, kavky, sojky a straky. Dá se ale očekávat, že se brzy nějak doví od svých bodamských sestřenic, že s lidmi je docela zábava, objeví se v českých parcích a lidi si je konečně přestanou plést s havrany.

 

 

Mona Lipi: Pár střípků z Villars

Přijíždíme do Villars sur Ollon po 22. hodině za hypnotizujícího svitu měsíce, který rozlévá své bílé světlo nad hradbami alpského masivu.  Víc mystické by přivítání českých umělců v Alpách snad ani být nemohlo. Ani v tuto noční hodinu teplota vzduchu neklesla pod 20 stupňů.  Druhý den „azůro. Po nekonečné zimě nasáváme hřejivé sluneční paprsky a vesele začínáme roztahovat své pracovní náčiní a připravovat si venku svoje ateliéry.  Kolem kulisa zasněžených Alp. Neskutečné.

Ovšem zapomínáme, že jsme ve velehorách v nadmořské výšce přibližné Sněžce. To krásné hřejivé slunce vzápětí na téměř celý týden přikrývá hustá mlha.

Situace by se mohla jevit jako bezvýchodná, ne tak pro partu otrlých českých a moravských umělců! Své ateliérky si stěhujeme do útrob horské chaty Petit Poucet (Paleček) a  neleníme ani chvilku. Tvoříme od rána do večera a dokonce se z toho radujeme.  Morálně nás nezlomily ani sněhové vločky, které z bílé mlhy vytvořily pohybující se šedivou clonu. „ Konečně pořádná šedá“, pochvaluje si Zdeněk Tománek, který si v Bretani stěžoval na nedostatek typické bretaňské šedi … .